Jak je to s tresty

Jak a kdy použít ve výchově a výcviku trest, nebo ho nepoužít nikdy ?

  Když se bavíme o trestu, tak si většina představí, že psa bijeme, škubeme vodítkem, škrtíme ho, tím že ho táhneme. Co je pro psa trest, stejně jako co je pro něj odměna, určí vždy jen trénovaný subjekt, tedy pes sám. Pro některého psa je již pouhé zvýšení hlasu s agresivním nádechem velký trest, pro některého není z pohledu našeho, tedy že zastavíme trestem chování, které se nám nelíbí, vlastně trestem vůbec nic ? Ano opět se musíme zamyslet proč jsme použili trest. Většinou je to proto, že se neustále opakuje nějaké chování, které se nám nelíbí. Chování, které se stále opakuje je tedy dle všeho silně posilováno a my si to neuvědomujeme. Posílením, tedy odměnou pro psa opět může být cokoli. My bychom si měli uvědomit co to tedy je, abychom s tím mohli pracovat.  Uveďme si nějaký příklad pro lepší pochopení. Tahání na vodítku je jedno z chování, které je pro člověka velice nepříjemné a v případě, že je pes velký, či dokonce těžší než člověk, který ho na vodítku vede, tak i v podstatě chování nebezpečné jak pro psa, tak i pro člověka. Přitom to není tak těžké psa naučit jít na prověšeném vodítku a spolupracovat s člověkem. Tedy těžké to je, pokud historie chování našeho psa je dlouhá a snaha o výcvik se střídá s posílením tahání. Co to tedy znamená. Musíme začít vychovávat a cvičit již ve štěněcím věku. Čím déle necháme psa tahat, tak tím déle nám bude trvat toto chování změnit. Možná si ani neuvědomíme, že nadšené táhnutí k objektu zájmu psa, ať je to psí kamarád, známá osoba, nebo jen zajímavý pach v trávě, je začátkem problému, který nám bude více a více vadit, jakmile bude pes stárnout a zvyšovat se jeho síla. Každé i malé táhnutí k tomu co pes chce jste svým pohybem ve směru co chce jít pes právě posílili, tedy jste toto chování odměnili tím nejlepším, co pes v žebříčku svých odměn má, a to že máte v kapse či pamlskovníku „šunku“ psa vůbec nezajímá. Čím častěji se to psovi povede tím více bude toto chování opakovat a tím více my budeme nespokojení, že vlajeme za psem. Protože nemáme čas a chuť, nebo jen nevíme jak to tedy psa naučit, tak škubneme vodítkem, (možná nám to někdo poradil) a ejhle náš pes přestal tahat. Je to sice jen na chvilku, ale už nás nebolí ruka a svaly si na chvíli odpočinou. Vůbec si neuvědomíme, že jsme se právě velice dobře odměnili. Tou velice dobrou odměnou. Tedy chvilkou kdy pes jde chvíli dobře, vodítko je prověšené a my si ulevíme namoženým svalům. No a samozřejmě jsme spokojeni vždyť to funguje a nemusím se nic učit a přemýšlet, pozorovat, analyzovat. Zde je zakopaný „pes“ Tak jak se odměňuje pes tím, že nás dotáhne, kam zrovna chce, tak my se odměňujeme za škubání vodítkem, tou vytouženou chvilkou, kdy pes netahá. Pes opakuje své chování, protože trest nikdy nenaučí nové chování, ale přeruší stávající chování. My škubneme se psem a najednou se nám vlastně nechce trávit čas přemýšlením a učením se, jak přimět psa netahat, jak ho učit, vždyť je na to potřeba tolik času, který se nám zdá vůbec nemáme. Jsme patřičně posíleni, a to nám stačí. Vždyť se nám povedlo, že netahá. Trest opravdu nenaučí nové chování jen přeruší stávající a v celém důsledku se objekt který je trestán jen učí, jak se trestu vyhnout. Někdy to opravdu může zafungovat, ale trest musí přijít vždy za jakýchkoli okolností, tedy i v trestání musíme být důslední a musíme mít možnost chování potrestat. Jak chceme potrestat psa, který neposlechne na zavolání a dál utíká kam chce. Můžete namítnou, že stejně tak nemůžete ani odměnit psa pamlskem, když je v prachu. Ale on se odměnil sám, právě tím, že mohl běžet dál.

Opět si musíme opakovat, chování, které chceme učit a nedaří se nám, pes nereaguje, nebo reaguje jinak, než bychom chtěli, tak se musíme zamyslet kde je chyba. Co děláme špatně, jak postupujeme. Zda neklademe na našeho psa příliš velké nároky. Zda postupujeme od jednoduchého ke složitějšímu. Pokud se nám daří a pes s nadšením dělá to co ho učíme, tak jsme zvolili správnou strategii a pes nám rozumí, vybrali jsme správnou hodnotu odměny a postupujeme správně. Každý pes je jiný, výchova a výcvik se nedá shrnout do návodu o několika bodech…Když se stane tohle, udělejte tohle, pokud nastane situace „a“, použijte postup „C“. Tak to opravdu nefunguje.

Musíme si všímat, zda je pes schopen s námi komunikovat, zda není příliš vzrušený z věcí kolem, z blízkosti lidí a pejsků. Zde nám hraje do noty vzdálenost od objektu zájmu. Pes se uklidní a my se můžeme opět pomalu přiblížit, pokud pes reaguje správně.

Ale to nejdůležitější je čas strávený se psem. Snaha porozumět co se děje s naším čtvernožcem, jak reagovat, jak si hrát. Hry a radost posilují náš vztah a do výchovy a výcviku patří, není to jen opakování stále stejného a nucení psa dělat co chceme. Hry mohou být odměnou daleko lepší než jídlo. Ale na to všechno musíme sami přijít. Pokud je cvičení a čas se psem pro nás zátěž, či povinnost k dobrým cílům se asi nedostaneme. Pokud je náš pes našim „kamarádem“ kterému jsme určili hranice co se smí a co ne, tak bude radost společně objevovat svět. Společně trávit čas na cestách výletech i doma. Pak to má smysl mít psa.  ?

Přivolání - základ

Vědět co je pro vašeho psa motivace, to je to základní, co byste měli vědět. Takže si vytvořte seznam pamlsků, hraček, her a věcí ze života co je tedy silným motivátorem. Odměnu používejte vždy podle stupně obtížnosti, a to nejen u přivolání, ale i u jiných chování, tedy chůzi na vodítku, sednutí atd. Nezapomínejte, že odměnou je i to že se pes rozběhne za psem a doběhne k němu, nebo že loví, tedy běží za zvěří, kterou vidí i kterou cítí, nebo stopuje s nosem u země. Pokud se často stane, že pes takto uteče i když se po chvíli vrátí, silná motivace v podobě genetické výbavy psa (lovení, čichání, pasení) se těžko přebije piškotem. Čím častěji si pes užívá tento lov a v podstatě může být špatné i že si pokaždé hraje se psími kamarády, tak máme přivolání stále těžší a těžší. Mnohdy se stává přivolání jako dobře zvládnutý cvik nemožným.

Psa nechtějte přivolat jen když to „hoří“ tedy pes již běží za jiným psem, nebo loví. Základem je mít spoustu úspěšných přivolání v jednodušším prostředí. Tedy postupně zvyšujeme nároky. Musíme si uvědomit, že je ve hře velmi mnoho proměnných. Od zaujetí psa něčím, co je pro psa zajímavé, vzdálenosti od nás i vzdálenosti od zajímavých věcí, rozpoložení psa, jeho chuť, hlad, genetická výbava, místo, kde se cvičí, očekávání něčeho psem (například ploty se štěkajícími psy, louka, kde vždy běhá se psím kamarádem). Je toho hodně co bychom měli mít na paměti a dobrým pomocníkem je zapisovat si do „tréninkového deníku“ v jakém prostředí jsme cvičili s jakou vzdáleností a s jakou odměnou a zaznamenat úspěchy i neúspěchy a podle těchto výsledků stanovit další postup ve cvičení.  Pamatujme, že by to neměla být zkouška, jestli to pes zvládne, ale vždy bychom měli být přesvědčeni, že jsme zvolili prostředí vzdálenost i hodnotu odměny tak aby pes úspěch měl. Hlavně nezapomenout, že ten pes v dálce je pro některého psa tou největší odměnou v repertoáru všech odměn a my s tím musíme počítat. (ne vždy se ke hře pes dostane, hlavně pokud tahá, štěká, kňučí, tak se ke psům nedostane nikdy, když pes sám zvolí lepší chování, povolí vodítko, podívá se na nás, sedne si a čeká, tak tímto chováním spustí naše chování a hra se psími kamarády může začít. Musí ale porozumět, mít jasno které chování spustí to naše které by tak rád, tedy třeba hru se psy, nebo vyběhnout z branky či auta a naše reakce musí být vždy stejná).

Mnohdy je jednodušší psa zastavit, tedy naučit „stůj“, pes se nemusí otočit zády k tomu o co má zájem, ale zastaví se, kouká na objekt a vy si pro psa dojdete a podle okolností mu dáte volno, nebo ho připnete na vodítko. Opět by nemělo být pravidlem, že po zastavení se pes připíná a končí svoboda, což platí i u přivolání. Proto cvičíme nejprve v klidném prostředí doma, nebo na zahradě, hrajeme si se vzdáleností, či rozrušením psa ze hry a odměňujeme a odměňujeme a vždy, opravdu vždy požíváme povel pro uvolnění psa z pozice, tedy vždy psa propustíme slovem „volno“ „můžeš“. Pes by si neměl nikdy odběhnout sám po snědení pamlsku, nebo po hře. Pes by vždy čekat na informaci co má dělat dál. Tedy v podstatě další „slovo“ (povel), ruší původní chování, rozhodně by chování (cvik) neměl ukončovat pes sám.

Další možností, která je velmi účinná je psa přivolávat tak trochu nadvakrát ? Nejprve po psovi chcete, aby změnil směr, tedy následoval vás ve vašem směru u psů je velmi efektivní když se rozběhnete směrem od psa a použijete „slovo“ které má spojené se změnou směru například „deme“. Čím rychleji se vzdalujete a pes vidí záda, tedy necouváte, máte velkou naději, že pes směr změní a běží za vámi. Ono totiž je poměrně těžké střídat vysokou aktivitu – tedy třeba běh za psem či hru s ostatními za chování s nízkou aktivitou a tím je přivolání, tedy chování končí klidným sedem u člověka a pes čeká na propouštěcí slovo. Ale běh za běžícím člověkem je pro psa v dané situaci o mnohem lehčí.  Těžší je to v tom případě, že se kolem pohybuje něco (pes, srna, zajíc) daleko větší rychlostí, ta rychlost totiž psa velice aktivuje k honičce.  Pokud již pes běží za vámi je to malý úspěch, nezpomalujte a hlídejte si vzdálenost od objektu od kterého psa lákáte. Pokud jste dostatečně daleko, (to záleží na vašich zkušenostech s vaším psem) můžete zpomalit, otočit se ke psovi, dále couvat a nechat psa dojít až k vám, podle situace můžete psa opět uvolnit a může se vrátit ke hře, nebo v dostatečné vzdálenosti můžete po psovi chtít nové chování tedy „ke mně“.

Vše chce trénink a hodně dobré přivolání se učí a trénuje přibližně 2 - 3 roky (v té době je pes již plně dospělý, fyzicky i psychicky). Při častém tréninku v mnoha různých situacích na mnoha různých místech s různými rušivkami je na psa opravdu spolehnutí a přesto nic není na 100%. Na 100% je, jak já ráda říkám jen smrt. Všechno ostatní je dílem náhody a dokonalostí tréninku. Vše je jednou poprvé ? Tedy i pes který je ovladatelný v mnoha situacích, tak zrovna v té další nové to nebude na první dobrou.

S tím souvisí i opakování zvuků, které mají psa přimět změnit chování. Pokud psa naučíme, že slova opakujeme, tak dosáhneme jedině toho, že na první dobrou to nebude nikdy. Pes bude zkoušet vaši trpělivost, co se bude dít, když přijde třeba až na páté zavolání. Příště zkusí šesté či sedmé a my spokojeni, že pes přišel si vlastně neuvědomíme, že voláme stále víckrát a víckrát a že i když pes nemá dle nás nic na práci, a dokonce se i na nás dívá, tak je přivolání stále pomalejší a pomalejší. Na cestě ke člověku se mnohokrát zastaví, očuchává trávu, vyvenčí se, zpomalí a najednou uvidí něco co je pro něj velmi lákavé, třeba psí kamarád a je opět v trapu.  

Tedy povel se vyslovuje pouze jednou a pouze tehdy když jsme přesvědčení, že pes to, co po něm chceme zvládne. Při běžném cvičení se nám to bude určitě dařit. Při krizovém volání (velmi silné rušivky v okolí psa) vybereme takové chování, které má naději na větší úspěch a které můžeme vzhledem k situaci použít. Myslíme i na to, že změna směru tedy chtít po psovi, aby nás následoval je splněná v tom momentě, když pes změnil směr a vydal se naším směrem. Už to byste měli chválit oznámit psovi, že se rozhodl správně. Záleží vždy na situaci, jakou vzdálenost či co budeme od psa chtít. A dokonce si můžeme v tréninku pohrát a i tím, že psa, který běží naším směrem, třeba ze hry s ostatními psy, během běhu směrem k nám uvolňovacím povelem pošleme opět si hrát. Pes změnu směru vykonal rozhodl se správně, a tak je pro něj veliká odměna možnost vrátit se do hry, daleko lepší než pamlsek, který by dostal u nás (mnohdy pes ani pamlsek nechce a rozhodně ho to zdržuje). Vše je na uvážení na zkušenostech a pokaždé to může být jinak.

Prostě velmi důležité jsou informace, které psovi dáváme svým chováním, pokud žádné informace psovi nedáváme, pes nebude mít možnost vysledovat co je pro něj výhodné a co ne. Co mu přinese výhody, odměny a co mu nepřinese nic, nebo dokonce co by pro psa bylo nepříjemné.  Pamatujme pes nás testuje, sleduje celou dobu, kdy je s námi v kontaktu a rozhodně si z toho bere ponaučení. Pokud nejme důslední, spravedliví, klidní a „čitelní“ tedy pokud nám pes nerozumí co po něm chceme, tak jen málo psů se bude snažit se nám zavděčit a hledat co se nám líbí. Raději si najdou strategii, aby nemuseli skoro nic a nepřinášelo jim to moc nepříjemností. To je druhá strana výcviku v porozumění a rozhovoru se svým čtyřnohým parťákem, trest který mnohdy přináší odměnu pouze nám, tedy lidem, díky ukončení chování, které jsme potrestali, sice jsme nic nenaučili ale chování které se nám nelíbilo skončilo a tak si v sobě budujeme myšlenku, že takhle je to lepší, než myslet kombinovat, sledovat a cvičit, věnovat čas psovi, vzdělávat se, prostě změnit svůj pohled na výcvik a snažit se o ten rozhovor kterému rozumí oba účastníci, tedy naučit se „číst“ svého psa, a to je opravdu umění. Vždyť stačí škubnout, přiškrtit, uhodit, zařvat a mám na chvíli klid. Mnohdy je to opravdu funkční ale jen z našeho pohledu. Pes, který žije neustále ve strachu, co přijde za trest, by s vámi nesouhlasil. Žít ve stresu, nepohodě to je pro nás i pro zvíře špatné a vede to často k nemocem. To pro svého psa snad nechceme.

Tak je na nás, jakou strategii zvolíme, jak se budeme učit porozumět co nám říká náš pes. Jak budeme reagovat na jeho podněty. Když se nám to podaří budeme skvělá dvojice, která si rozumí a pak procházky budou jen pro radost.

Pozornost

Dneska si řekneme něco o pozornosti a o tom, proč se bez ní jednoduše nemůžete pohnout v tréninku vašeho pejska z místa. Pokud máte pocit, že se váš pejsek nesoustředí, nenabízí oční kontakt a třeba vás i tak trochu ignoruje, je načase na pozornosti pracovat. Dobře natrénovaná pozornost vám usnadní všechna chování a cviky ale především to bude přivolání, které se hodně zlepší, právě díky pozornosti a zásadě. Pokud nemám pozornost, nemohu po psovi nic chtít.

Proč je pozornost tak důležitá? Je to jednoduché – pokud, vás pejsek nevnímá, jednoduše nezaregistruje, že po něm něco chcete.

Úplně nejjednodušší je začít pěkně od začátku, a tedy reakcí na jméno. Na úplném začátku po psovi nic nechceme, je prostě u nás, my vyslovíme jeho jméno a krmíme. Vzniká podmíněný reflex, slyším ten zvuk a mám jídlo. Další fáze je vyslovit jméno, když je pejsek kousek od nás, ale je směrem k nám. Tedy se vlastně na nás dívá. Další fáze je, když je pes odvrácený, tedy nedívá se na nás. Stále stěžujeme prostředí, nebo vzdálenost na kterou pes je. Nezvyšujeme více věcí najednou, ale vždy jen jedno kritérium. Tedy vzdálenost psa od nás a nové prostředí, popřípadě rušnější prostředí. Pes vždy reaguje pohledem a ti nejlépe motivovaní přibíhají již na své jméno. Jméno tedy může být jako další ze zvuků, který psa přivolá. Tímto cvičením, máme tedy psa, který ví, jak se jmenuje a na své jméno reaguje buď pohledem na nás, pak můžeme vydat další povel, aby pes věděl, co má udělat, nebo je jméno psa přivolávací slovo. V domácnosti s více psy, je reakce na jméno důležitým prvkem. Jednotlivý pes ví, zda se ho to týká nebo ne ?

Pozornost se zkrátka psovi vyplatí a proto odměňujte ze začátku každý oční kontakt vašeho psa, výhodou je, že se otočí na něco jiného a je schopen vrátit pohled zpět na vás, to by mělo být odměněno vždy.

Dalším velice jednoduchým cvičením, které nám může pomoci v nějaké komplikované situaci, kdy pes nevnímá, je dotyk psího nosu do naší dlaně, tedy „nose touch“ Když tuto hru budeme neustále procvičovat a odměňovat, tak si jí váš pes zamiluje a po vyslovení „touch“, nebo „ťuk“ pes okamžitě běží se dotknout dlaně, protože ví, že vždy dostal pamlsek. Není to tedy odvolání od nějaké zajímavé činnosti, ale nabídka jednoduché hry, která se psovi moc líbí, a tedy jí rád hraje.

A jak psa nose touch naučit? Začneme tím, že pejskovi ukážeme ruku a počkáme na jeho reakci. Obvykle se psi na ruku podívají, protože jsou zvyklí, že obvykle ruka svírá pamlsek. Pokud používáte klikr, tak v momentě, kdy se pes podívá nebo čuchne, klikněte a označte tak správnou reakci a na ruku položte pamlsek. Pokud nepoužíváte klikr, označte chování třeba jen slovem „jo“ a na ruku které se pes měl dotknout položte pamlsek a nechte psa, aby jej snědl.  Nejprve mějte ruku hodně blízko, ale nikdy s ní nehýbejte směrem ke psovi. Později, až pes pochopí princip této hry, dáváme ruku do různých pozic, třeba i to že pes musí vyskočit, aby se dotkl.

Pokud budeme chtít nose touch uvést do praxe, tak budeme muset hrát tuhle hru delší dobu. Nose touch pak můžeme využít k navedení psa do pozice, když jste nacvičili i dlouhý dotek, tedy setrvání nosem v dlani, dokud psa neuvolníme, tak se dá využít při chůzi u nohy v nějakém velmi rušném prostředí. Popřípadě vyvedeme psa z počínajícího konfliktu.

Nose touch také slouží buď k rozehřátí psa, tedy rychlé krátké dotyky do dlaně, několikrát za sebou. Nose touch umí i uklidnit, protože dlouhá výdrž zklidní mysl.  docela pěkně dokáže.

Můžete využít i k nácviku „za paty“ tedy kdy je pes za vámi a potřebujete mu dát informaci, že teď vše řídíte vy a jeho se to netýká, nebo při chůzi z kopce, nebo ze schodů kdy nechcete, aby vás strhnul.

Dá se krásně využít i při přivolání, když ukážete dlaň a pes který rád hraje tuto hru, tak se snadněji odpoutá od toho, co ho ještě před chvílí zajímalo. Pak to můžete použít i v krizové situaci a při dotyku můžete psa chytit za obojek a pak máte již psa pod kontrolou.

Nose touch se prostě vyplatí, je to krásný nenásilný kontakt se psem, který psa baví a určitě ho využijete při spoustě příležitostí. Jen to chce stále procvičovat a upevňovat.

Jak to je vlastně s tou klecí?

Používání klece je velice užitečná věc

Malé štěně se nenaučí všechny věci potřebné k bezproblémovému životu doma i venku ze dne na den. Pokud jsme ho naučili na pobyt v klícce, můžeme pak překlenout třeba jejich "ničitelské období" bez nepříjemných trestů, které narušují váš vztah se psem už na samém začátku. Jednoduše nemáte-li čas se věnovat výchově psa, bude určitě rozumnější, aby spalo v kleci, než běhalo po bytě a vymýšlelo lumpárny, za které se na něj budeme zlobit, nebo schytá výprask, ale pravděpodobně nepochopí proč.

Máte-li psího divocha, který se jen tak nezastaví, nebude nejlepší řešení psa řádně utahat a pak snad dá pokoj. To totiž nefunguje. Vydáte-li se totiž touto cestou, zjistíte stejně jako řada jiných majitelů akčních psů, že jsou k neutahání a vydrží stále víc a víc. Mnohem rozumnější je naučit psa, že je čas na hru, procházku či sport, a zcela nekompromisní čas na odpočinek pro psa i pro vás.

Pobyt v kleci je velmi logický jako čas na odpočinek. Pomůže vám to i na závodech, na dovolené a také na výstavách. Těžko někomu vydrží pes svěží po celé dva i více dnů v rušném novém prostředí. Pokud jste na závodech, tak kvalitní odpočinek je základem k úspěchu, stejně jako na výstavě. Pokud by váš pes měl úraz, nebo operaci a veterinář nařídil klidový režim. Tedy žádné běhání, skákání a chození jen pomaličku. Tak pokud pes není naučen na omezení pohybu, tedy na klec a má třeba bolesti, necítí se dobře a my ho začneme ještě k tomu všemu zavírat do klece, kterou nezná, které se bojí, jak to celé bude prožívat? Rozhodně by to k rychlejšímu hojení a pohodě nevedlo. Tak i toto je dalším důvodem proč psa učit odpočívat v omezeném prostoru. Další je převoz psa v autě. Pokud je v přepravce, tak je o jeho bezpečí postaráno. Jsou i klece přímo do auta (mají i certifikaci a crash testy). Ale pozor, pokud psa vozíte v autě a tam je v kleci v pohodě, pak klec vyndáte a myslíte si, že jí využijete v hotelu, aby pes neskákal po posteli, nebo vydržel v klidu, než přijdete z večeře, tak se mýlíte. Klec v autě a v místnosti, nebo někde v prostoru, to jsou dvě odlišné věci a pes to zpravidla nechápe. Tedy zase ho musíme naučit, že klec je stejně pohodlná v autě i někde jinde, tedy doma, na louce, ve stanu, nebo v hotelu.

Krok první – nákup klece nebo přepravky.

Klec by měla být tak velká, aby se tam dospělý pes pohodlně natáhl, vstal a otočil. Na výběr jsou přepravky látkové, plastové, nebo drátěné klece. Drátěné klece mají tu výhodu, že jsou vzdušné, není v nich horko a nesráží se na nich pára z dechu psa, pokud je zima.  Navíc jí můžete přikrýt a psovi udělat soukromí. Látkové většinou nevydrží, je možné, že se štěně bude snažit vypárat se z domečku a pokud se mu to podaří bude se mu to odnaučovat podstatně hůře, než když zjistí, že domeček je pevný. Můžete si na nácvik třeba pevnou klec půjčit a když štěně pochopí, že v kleci je bezpečno a dobře, pak teprve koupit třeba látkovou. Do přepravky dejte deku, nebo pelíšek, aby měl pes pohodlí. V případě delšího pobytu i misku s vodou, která se nevylije. Převržená miska, a tedy mokrý pelíšek asi nebude to pravé místo na odpočinek.

Dalším krokem je nácvik na pobyt v kleci. Nikdy psa nenacpeme do přepravky a nezavřeme za ním dvířka. Na pobyt se musí štěně naučit. Ideální je, že klec už zná od chovatele. Tedy ví, že se do klece může uchýlit a bude tam v bezpečí, třeba před svými sourozenci ?

Takže jak na to.

Připravíme si spoustu malých pamlsků a začneme s tím, že si nejprve necháme klec někde v bytě, aby si štěně na nový předmět zvyklo. Když se nebojí a ke kleci se přiblíží, buď klikneme, pokud při výcviku používáme klikr, nebo řekneme slovo „jo“ „yes“ … aby štěně mělo informaci, že je na dobré cestě. Odměníme pamlskem. Pokud se klece dotkne, nebo se na ní dívá, opět klik nebo slovo a pamlsek vložíme na kraj klece. Pokud si ho štěně vezme, máme skoro vyhráno. Pamlsky házíme vždy o kousek dál do klece a štěně samozřejmě může hned vyjít z klece ven. Nic neříkáme a necháme štěně přemýšlet. Ta klec je krmítko ? Pamlsky hodíme ke štěněti i když v kleci je a díky tomu v kleci zůstává déle, prostě tam pořád jí. Můžeme mu tam dát i misku s krmením a nechat klec otevřenou. Záleží na tom, zda je štěně, nebo i dospělý pes klidný, nebojí se, ale i strach lze výcvikem překonat. Klidně si vedle klece sedneme a přihazujeme dobroty, dvířka jsou otevřená. Takto cvičíme, dokud pes do klece nechodí sám. Dvířka necháváme otevřená. Pak zkusíme na chvilku dvířka zavřít a přihazovat pamlsky do klece stropem ? nejprve jsme blízko, třeba i sedíme u klece. Později zkusíme na chvilku odejít. Pokud jsme učení uspěchali a štěně se dobývá ven, tak musíme počkat až se uklidní a teprve pak dvířka otevřeme. Pak se musíme vrátit opět o pár kroků zpět, tedy začít s otevřenou klecí a zavřená dvířka jsou jen na chvíli a pak pomaličku čas prodlužovat. Znovu krmíme v otevřené kleci, dáváme tam štěněti misku s jídlem a pokud v kleci je, přihazujeme mlsky. Trpělivost růže přináší i ve výcviku. Hlavně když se něco pokazí, tak se vrátit o pár kroků zpět.

Takže klec opravdu není týrání, ale když pes ví, že klec je bezpečné místo, tak jí využíváme k odpočinku. Děti naučíme, že pokud se pes jde schovat do klece, tak ho vždy nechají na pokoji a hry mohou začít opět, až se pes probudí, nebo z klece vyleze. Stejně i bouřlivé vítání návštěvy můžeme lépe zvládnout tím, že je pes v kleci a až se uklidní, tak se teprve jde vítat ?. U návštěv můžeme využít i vodítko, tedy pes nelítá po bytě a neskáče na hosty, ale můžeme ho vodítkem usměrnit a vítání a hlazení, může začít až pes způsobně sedí. Jinak se hosté pejska všímat nebudou.

Čuchání

Čuchání, čuchání pěkně nudu zahání.

Jednou z potřeb psa je určitá práce nosem. My si zkusíme zahrát takovou lehkou hru, která vám pomůže i unavit psa. Existují i sporty které se věnují právě čichání a práci nosem. Jeto například noseworku, sportovní stopa, nebo mantrailing. Rozhodně nemusíte skládat žádné zkoušky ani se těmto sportům věnovat. Stačí si se psem hrát tuto hru. Čuchací hry, protože pes pracuje více hlavou a ne jen fyzicky, tak velice pěkně uklidní a unaví psa.

Tak jak na to.

Začátek je úplně jednoduchý, psa posadíte, nebo položíte a pokud váš pes ještě nezvládne zůstat na místě, tak vám ho může někdo podržet, nebo ho přivážete ke stromu, nebo ke sloupku, lavičce. Ukážete mu, že máte hračku, nebo pamlsky, odejdete jen asi metr před psa a položíte na zem to co má pes najít. Vrátíte se ke psovi, dáte uvolňovací povel a hned za ním slovo které jste si vybrali pro tuto hru. Může to být třeba hledej (já mám pak po slovu hledej vždy rozlišení co hledat má, ale to na začátku není vůbec důležité). Pak necháte psa, aby si danou věc našel. Na začátku je lépe pracovat s pamlsky. Když pes pochopí, že když kousek odejdete a vidí, že pokládáte něco na zem, tak tam má jít a sníst to co jste položili na zem, můžete hru trošku ztěžovat. Můžete si pohrát s tím, jak daleko to půjdete schovat a jak dlouho ten pes bude hledat. Na začátku je opravdu důležité postupovat pomalu a vzdálenost nenavyšovat moc rychle. Postupně se můžete dostat v místech kde je váš pes ovladatelný, třeba na zahradě tedy v oploceném prostoru na velkou vzdálenost. Pomatujte si, že nic není špatně, každý pes může pracovat jinak. Některý bude pomaličku prohledávat terén, některý bude pracovat s navětřováním, tedy s nosem ve výšce, některý se vydá po vaší stopě, protože ví, že k pamlsku musí vést vaše stopa, když jste odcházeli. Vše postupně můžete dělat těžší a těžší. Menší kousky pamlsků, větší vzdálenost, nebo pamlsek odhodíte kousek od vaší stopy. Tato hra má mnoho variant, někdo nemá rád, že pes žere něco ze země, a tak můžete použít třeba mističku a pamlsky dávat do misky kterou schováte. (nevýhoda je pak taková, že pro mističky pak musíte jít do terénu a vzít si je zase k sobě). Nebo můžete použít hračku, tam je důležité, aby tu hračku pes chtěl, ale zase ne moc pes, který má místo mozku míček se při hledání přetáčí, lítá sem a tam a štěká. V tomto případě je lepší hledat jídlo. Takže pokud chceme zvýšit energii, můžeme použít hračku a pokud chceme vyklidnění je lepší jídlo. Dalším ztížením je více předmětů v terénu. Tedy více mističek s jídlem, či kupiček jídla, nebo více hraček, tedy pes hledá několikrát v jednom místě. Další možnost je zvětšovat terén kde pes hledá, nebo nenecháte psa se dívat kam jídlo schováváte, to ale zase musíme snížit jiné kritérium, tedy není vzdálenost taková, jako když pes na nás viděl, ale o hodně kratší a opět navyšujeme pomalu. No a nakonec si můžete hrát i s prostředím. Ono začít můžete třeba i v obýváku, nebo na vlastní zahradě, pak se přesunout na louky a lesy a třeba do města. Pokud je prostředí příliš nebezpečné (město, nebo blízko silnice), tak můžeme mít psa na postroji a na stopovačce. Nezapomeňte, že vodítkem psa nesmíte ovlivňovat, ale vodítko je jen záchrana v nebezpečném prostředí. Tahle hra je primárně pro naplňování potřeb psa a aby to byla zábava, tak musíme opravdu postupovat pomalu a by to bylo opravdu jednoduché. Na začátku musí mít pes hodně úspěchů. Pokud musíte psa navádět, povzbuzovat, pes štěká, neví si rady, nebo to psa přestane bavit a nehledá, tak jste postupovali příliš rychle.

Tato hra pomůže i se soustředěním psa, naučí se zvládat i náročné prostředí, zvýší si sebevědomí.

Takže abychom si to shrnuli, jako u každého cviku, nebo chování které učíme psa, tak postupujeme od jednoduchého ke složitějšímu. Začneme na místech, které pes zná, kde nejsou žádné rušivé vlivy. Vzdálenost, na kterou psovi schováváme jídlo bude na začátku třeba jen 1 – 2 metry od psa a pes se na nás dívá, pak postupně prodlužujeme vzdálenost a pes se stále dívá kam jdeme. Postupně můžeme prodlužovat čas, kdy pes čeká na místě než ho vyšleme hledat. Když se na nás nemůže dívat, tak opět zkrátíme vzdálenost nálezu. Správně je to tak, že my něco schováme, psa pustíme, on jde hledat a nachází. Pak je to hra a zábava pro psa i pro nás.

Hodně zdaru při hraní ?

Ještě jednou přivolání.

Jak učit jsme si již řekli, ale je třeba připomenout, že přivolání je vlastně taková skládačka z mnoha drobností, na kterých je potřeba pracovat vlastně každý den. Dnes si povíme o nejčastějších chybách při nácviku, nebo použití přivolání.

Chyba č. 1

Negativní souvislosti s přivoláním.

Představte si, že jste pes a běháte si nadšeně po parku navolno, čucháte si, hrajete si. Najednou vás páníček přivolá a poté vás připne na vodítko a jde se domů. Pokud se tohle bude opakovat každou procházku a na stejném místě, brzy vás přestane přibíhání na zavolání bavit, že? Jak na to, abyste takové spojení u vašeho pejska nevytvořili?

Úplně jednoduše. Když trénujete přivolání na různých místech, připněte občas pejska na vodítko „jen tak“ a hned jej zase odepněte a nechte pokračovat v zábavě. Tak u něj nevytvoříte negativní asociaci s připnutím. Na každé procházce procvičujte přivolání s následným vysláním pejska zpět za zábavou s povelem „volno“. To samozřejmě můžete praktikovat jen na těch místech, kde máte jistotu, že pes nevběhne do silnice, nebo nebude obtěžovat kolemjdoucí. Pro jistotu, mějte psa na stopovačce. Až budete mít jistotu, že pes na pokyn přiběhne, pak je možné mít psa opravdu volně.

Také není dobrý nápad psa přivolávat ve chvílích, kdy mu chcete provést něco, co nemá rád, například vyčesávání (pokud jej samozřejmě nemiluje). Pokud mu chcete ostříhat drápky, nebo vytáhnout klíště. Raději si pro něj dojděte.

Chyba č. 2

„Trénujete“ přivolání jen v situaci kdy opravdu potřebujete psa přivolat.

U přivolání opravdu platí, že bez práce nejsou koláče a jen pravidelný trénink vás posouvá ke kýženému 99,5 % přivolání (jak víme na 100 % je pouze smrt ?). Postupujeme velmi pomalu, od jednoduššího ke složitějšímu. Pokud má problém přiběhnout doma na zahradě, kde se nic neděje, tak na louce, když uvidí v dálce něco zajímavého, tak nemá cenu ani volat.

Ještě může nastat jeden problém. Pokud budete na procházce psa přivolávat velmi často a nebude se mu to vyplácet, může to některé psy otrávit a posouvat v tréninku zpět.

Chyba č. 3

Děláte to psovi moc těžké.

Co to znamená? Třeba to, že mladého nevyřáděného psa odvoláváte z divoké hry s psím kámošem. To je prostě vyšší level a ruku na srdce… jakou asi očekáváte úspěšnost? Dost nízkou, že? Tak ho prostě v takovou chvíli nevolejte. Pokud už nutně musíte hru přerušit, dojděte si pro něj. Pokud má váš čtyřnohý výtečník tendence vám v takové chvíli uskakovat a hrát s vámi hru „že mě nechytíš“, určitě prozatím používejte stopovačku či alespoň kratší šňůru, za kterou jej odlovíte. Pozor: Šňůru, kterou pes tahá, vždy připínejte k postroji, a ne k obojku, jinak riskujete nepříjemné zdravotní potíže v případě velkého škubnutí (ze strany psa nebo při zaseknutí se, vy za ni samozřejmě neškubejte)!

Chyba č. 4

Opakujete se, křičíte a zlobíte se na psa, když přijde pozdě.

„Maxíku ke mně!… Ke mně!…. MAXI! Ke mně! Ale honem, co sem řekl, nedělej, že neslyšíš! Ke mněěě!!!“ Nepřipomíná vám to někoho? Jasně, občas nervy mohou ujet každému, ale faktem je, že takhle si přivolání jedině zkazíte. Takže nádech-výdech a pojďme to raději pejska naučit pořádně. Jakmile z vás pes cítí rozčilení a vztek, dost se tím snižuje jeho ochota se k vám přiblížit, obzvlášť máte-li psa hodně citlivého. Pokud ještě někdy přidáte dokonce pár výchovných přes zadek, jakmile se jeho veličenstvo uráčí k vám konečně přijít, máte vystaráno. Ochota psa přibíhat na přivolání už bude jen a jen klesat. A to fakt nechcete. Místo toho jej radši naučte, že držet se ve vaší blízkosti je zábava, třeba proto, že spolu hrajete různé hry s mlskami a hračkami. Tedy odměňujeme i když jsme psa nevolali.

Co tedy dělat, pokud psa zavoláte a on neposlechne? Pokud se na vás alespoň podívá, nejlepší je jej radostně povzbudit („no poběěěěž!“) a ideálně utíkat směrem od něj, dovolí-li to situace. Pokud vám nevěnuje po zavolání vůbec žádnou pozornost, dojděte si pro něj a odveďte jej (a můžete při tom mít v ruce lákavou mlsku či hračku). Povel „ke mně“ ale nikdy neopakujte, jinak pejska naučíte, že nemusí poslouchat na první povel! A pak z toho časem může být druhý, třetí, čtvrtý, pátý desátý… Pokud i nadále s přivoláním zápasíte, doporučuji trénovat spolu s kvalitním trenérem.

Chyba č. 5

Cviky berete jako samozřejmost.

Když začínáte trénovat malé štěně, nevadí vám dát mu pamlsek za každé splnění cviku. Ale jak roste, říkáte si, že jej přece nebudete odměňovat tím žrádlem pořád. Už to umí a basta. Jenže tím si zaděláváte na problém. Jasně, že může přijít situace, kdy u sebe zrovna nic nemáte a musíte psa přivolat, protože to vyžaduje situace, která je nebezpečná pro vašeho psa, či někoho jiného. Takových situací je však minimum a vyváží je pak ta většina odměněných přiběhnutí. A ještě jedna věc – odměna nemusí být vždy jen o žrádle. Některé psíky potěší víc hozený míček, nebo divoká hra na babu, fantazii se meze nekladou ? Ale mít u sebe při venčení nějakou tu psí dobrotu já osobně považuji za základ, je to jen o zvyku sebou něco nosit. Při přivolání používejte rozhodně ty nejlákavější pamlsky, však se jedná o nejdůležitější cvik vůbec.

Proč se psem cvičit triky.

Cvičení triků je vynikající věc. Pes se totiž přemýšlením, tedy učením něčeho nového unaví stejně tak dobře jako kdybyste byli na procházce. Má to další benefit, a to že společně stráveným časem utužíte vztah se svým čtyřnožcem a rozvíjíte myšlení a schopnosti svého psa.

Co to vlastně triky jsou?

Něco, co pes dělat vlastně vůbec nemusí, co nepotřebuje, tedy nepotřebuje to k tomu, aby přežil. Ono naučit se podat tlapku, válet sudy, dotknout se dlaně, couvat no prostě při učení takových věcí se prostě unaví pes i člověk. Člověk musí vymyslet, jak psovi vysvětlit co po něm chce a zkusit, jestli to bude fungovat, jestli pes pochopí a porozumí, když to nefunguje, tak znovu přemýšlet o novém postupu. No a pes který dělá nové věci a získává správné informace se naučí u práce myslet a ne, jen se slepě podřizovat. Unaví se možná daleko více než na procházce.

Takže máme tři nejdůležitější benefity, různými hrami a cvičením zvyšujeme u psa sebevědomí, pes zjistí, že zvládne spoustu nových věcí, má pestřejší život než jen spánek, jídlo, nudná procházka. Rozvíjí se tedy nejen po fyzické stránce, naučí se uvědomovat si své tělo, ale posílíme i psí psychiku.

Druhým benefitem je posílení vztahu mezi dvounohou a čvernohou částí týmu. On ten společně strávený čas se odrazí i v běžném životě, třeba i na té procházce, nebo při tréninku jiných věcí. Co kdyby toho člověka napadlo dávat mi pamlsek za tolik jednoduchých věcí co umím, a tak máme najednou psa, který na procházce neodbíhá a drží se u člověka.

No a tím dalším benefitem je přece to co už dávné víme, že unavený pes je hodný pes. Ono totiž pár krátkých cvičení vydá za procházku po okolí, kde to pes stejně už zná jak své boty.  Najednou se dělají nové věci, používají se svaly, o kterých pes skoro nevěděl, musí přemýšlet, jak z nás ten pamlsek dostat. Ovládat se, být trpělivý, a to unaví každého člena týmu.

A jak cvičit, aby to oba bavilo?  Držme se tří zásad.

Hlavně pozitivně – ono cvičení pozitivní motivací je jeden velký vědní obor a my si budeme pamatovat jen to nejzákladnější – za dobré věci psa chválíme a odměňujeme a špatné věci ignorujeme. To znamená, že když se čtvernožci něco nepovede, nechápe, co po něm chcete, tak na něj nekřičte, neříkejte mu „Néééé, to musíš Alíku jinak, tohle nedělej, co to děláš…“ Ale když se povede alespoň přiblížení k finálnímu chování chvalte, odměňujte. Ale pozor na přílišné emoce, pes to dobře pozná a když pak jednou zajásáte o trochu méně než obvykle, může přemýšlet, co udělal špatně. Cvičte s nadšením, dobře naladěni a hned to půjde lépe.

Nechtějte všechno hned, jděte na to pěkně pomalu, netlačte na psa, nechtějte trik naučit za jeden den. To že se to mu to už dvakrát povedlo neznamená, že to umí, ale jen pochopil, co po něm chcete a jak to asi má vypadat. Postupně prodlužujte intervaly, vzdálenost, výdrž, prostě pomaličku ztěžujte kritéria.

No a do třetice, vždy přestaňte v tom nejlepším. Pes se s chováním posunul o krok dále, povedlo se a my se můžeme radovat, hodně pochválit a odměnit. Chlupáčovi pak zůstane ten dobrý pocit a vše pozitivní s tím spojené i do dalšího cvičení, a to přece chceme – namotivovaného psa.

No a jak často cvičit a jak dlouho, no klidně několikrát denně a ze začátku bude stačit opravdu jen pár minut třeba tak tři. Postupně tu dobu můžete prodloužit a starší trénovaní jedinci se pak vydrží soustředit i 20 minut v kuse. Ideální je třeba ráno po venčení tři minutky nějaký trik, můžete cvičení proložit něčím co pes již dobře umí, pohrajte si, pochvalte no a večer znova to samé 😊 Začněte vždy, tam kde se pes cítí dobře a nic ho neruší. Úkoly, které již umí přesunete třeba ven, nebo na rušnější místo, můžete to zkusit i na procházce, tam je to o hodně těžší. A postupem času se dostanete se cvičením i na „vánoční trhy“ na náměstí, do psího parku, nebo blízko rušné silnice.

Začínáme … Základním předpokladem je pozornost. Kdo pozornost již hodně odměňoval, má vyhráno.  Nebo můžete pejska zavolat jménem, on si pravděpodobně před vás sedne, odměňte ho několikrát za klidné sezení, tím ho uklidníte a můžete klidně říci „cvičíme“ jako signál, že se bude zase dít to zajímavé „krmení“ 😊

Pokud tohle uděláte pokaždé, vytvoříte si krásný rituál, prostě signál, že se jde na věc.

Tak a do práce.

No a co je dle mého názoru nejlepší… shaping, tedy postupné přibližování k finálnímu chování. Zde nebudeme mluvit o nácviku důležitého chování, tedy přivolání, nebo lehnutí a sednutí i když i to jde. Budeme se bavit o triku tedy chování které nepotřebujeme ani na zkoušky, ani pro život. Společně se naučíme užít si společné chvilky při shapingu.

Kdo ještě nemá naučený nosetouch tak máte jedinečnou příležitost. Nebo si vyzkoušejte 101 triků s krabicí.

101 triků s krabicí je fajn průprava pro člověčí část týmu. Označujeme co nejčastěji, nejlépe 25x za minutu. Tedy pokud pes od nás neodejde 😊Pokud označujeme správně pes se snaží a své chování vylepšuje zkouší něco nového, prostě se u toho baví a má hodně odměn. Pokud zjistíte, že to psovi nejde, tak pravděpodobně označujete příliš pozdě. Vyzkoušejte vydržet, nehýbat se, nemluvit a jen označovat správný moment klikrem, nebo slovem. Dobře víme, že klikr je rozhodně rychlejší, tedy zmáčnout klikr je pro člověka prostě jednoduší než vyslovit slovo. A tím můžeme psa mást a učit třeba něco úplně jiného. U krabice nám to však nevadí, tedy pokud naším označováním psa „neotrávíme“, protože nebude vědět vůbec co po něm chceme, cesta k finálnímu chování nebude až tak přímočará s nápovědou, ale sem, tam, zpět, tam, a to může psovi vadit.

Pokud chceme něco učit není jen shaping, ale třeba i luring, tedy navádění, psa navedeme ze začátku pamlskem později jen rukou a odměníme konečné chování.

Nebo capturing – zachycení, to psa odměníme, když to chování, co se nám líbí zrovna dělá.

Na každé chování se najde způsob, jak ho naučit a každý pes preferuje něco jiného. A co je nejlepší všechny způsoby můžeme kombinovat.

Pes se učí stále, na to nesmíme zapomenout.

Každý organismus, člověk i pes potřebuje ke svému životu nějakou aktivitu, řešit nějaké podněty, tím vlastně žije. Pokud nebude mít možnost být aktivní, tak začne pomalu degenerovat a vlastně umírat. Pes se učí, tedy řeší podněty z prostředí stále, každou minutu, kdy s ním jste, i když s ním nejste.  To si musíme uvědomit. Pokud se štěně vyčůrá před vámi na koberec a vy se zlobíte, tak se naučil, že čůrat se může jen když u toho nejste. Rozhodně se nenaučí venčit se venku.

Tak se podíváme na to učení. Probíhá buď pod kontrolou, tedy my vždy reagujeme tak abychom dosáhli kýženého výsledku, pak opravdu učíme správné chování. Pokud jsme ve společnosti psa musíme myslet na to, že pes neustále sleduje naše chování a z toho si bere nějaké ponaučení, zkušenosti a tím se učí 😊  Nebo se pes učí tím co v daném momentě je, třeba když je sám na zahradě, nebo na procházce bez programu, projevuje svoji přirozenost, štěká, hlídá a sám se za taková chování odměňuje třeba hrabáním, běháním, značkováním, čicháním, tak dělá věci co jsou pro něj přirozené. My máme ovšem trochu jinou představu o tom, co bychom od psa chtěli.

Neexistuje nic, co by našeho psa naučilo správné chování místo nás. Stejně tak nejde si myslet, že když to pejsek zvládne doma na zahradě, nebo na cvičišti, že to automaticky umí i na rušné ulici. Nejde naučit přivolání, když není motivace pro psa být u vás, nejde naučit psa chůzi na volném vodítku, když mu nevysvětlíte, co po něm chcete, tak aby porozuměl, pak to chování upevníte prodloužením času, kdy se chování vyskytuje a pak chování přenesete pomalu na jiná místa v jinou dobu. Motivace je nesmírně důležitá, co je motivací pro vašeho psa víte jen vy a je třeba hledat, aby motivátor byl opravdu silný a použitelný v každé situaci. Dle mého názoru je to jídlo, to dává vždy smysl, protože bez potravy to vlastně vůbec nejde. Potrava je součástí života a bez potravy vše umírá.

Celou krmnou dávku můžete dát psovi během upevňování naučeného chování a při učení chování nového. Do misky by nemusel mít vlastně vůbec nic. Ono nemít povinnosti, mít kam hlavu složit, a stále každý den jídlo bez práce to vede u psů a v podstatě i u lidí k tomu že vymýšlejí nesmysly, nudí se z toho nic dobrého nekouká v žádném případě. Vývoj vašeho psa, tedy nekončí u honění míčku, plné misky a občasné hry bez pravidel. Pokud si myslíte, že existuje pes, který spolupracuje, protože se chce zavděčit, tak pravděpodobnost, že takového najdete je stejná, jako najít člověka, který pracuje bez nároku na plat, a ještě se chce nadřízeným zavděčit. Takže možná existují, ale je jich zatraceně málo a váš pes to asi určitě nebude 😊

Naučit psa nějaké chování je jako učit dítě jezdit na kole, nebo se v dospělosti učit cizí jazyk, postupujeme od jednoduchého ke složitějšímu, musíme pochopit souvislost a pak to jde.  Stejně tak psovi musíme vysvětlit to co po něm chceme tak aby to byl schopen pochopit. K poslušnému psu vede spousta cest, ale využití přírodních zákonitostí a principů učení je ta jedna cesta kterou se snažíme v naší škole učit. Pamatujte, že trestat špatné chování umí každý blbec, ale naučit psa to chování správně znamená, že i my jsme se něco naučili, a to je trochu k zamyšlení.

Respektujte svého psa, pozorujte jeho chování, pokud v dané situaci je rozrušený, tak po něm nemohu chtít věci co nemá opravdu dobře naučené a pokud je nemá neučené, tak nemohu trestat něco co jsme ho nenaučili. To je jako kdybychom žákovi v první třídě dali v pololetí příklady z velké násobilky a potrestali bychom ho za to, že to nevypočítal.

Uvědomte si, že každá změna místa, času, i vašeho oblečení, přítomnosti někoho jiného, déšť, bouřka, horko, tma, to vše jsou v daném prostředí nová chování a neustálým procvičováním se nám podaří chování generalizovat a i na spoustu nových situací, s každou novou situací to půjde lépe a rychleji. Každé učení má tedy potupné fáze učení – nejdříve vysvětlení a pochopení ve stejný čas a na stejném místě, bez rušivých vlivů se spoustou odměn, pak upevnění naučeného chování, různá místa a časy opět bez rušivých vlivů, odměny, teprve potom můžeme postupně ubírat odměny, už jich nebude tak hodně a naposled přidáváme rušivé vlivy, pamatujte vzdálenost od toho co psa zajímá, vzrušuje je jeden z nejdůležitějších faktorů a proto s ní pracujte.

Pamatujte však i na odpočinek, ten je stejně důležitý pro psa jako pro člověka. Bez odpočinku jsou oba nepříjemní, agresivní a nakonec utlumení. Člověk potřebuje tak 8 hodin spánku a pes 12 – 16 hodin. Takže lítání po zahradě přes den, hlídání kde se co šustne v noci, bezcílné procházky a sledování svého člověka, to psovi ke zdárnému životu nepřispěje.

Jak odbourat navádění pamlskem

Když učíme malé štěně různé dovednosti, tak navádění za pamlskem je docela dobrá metoda, ale :-) Musíme si uvědomit, že zvyk je železná košile a pokud budeme dlouho štěně jen vodit za jídlem, půjde to odbourat poměrně těžko.

Začneme

Při navádění za pamlskem se štěně soustředí jen na to jídlo před nosem, většinou si vůbec neuvědomuje co dělá jeho tělo. Na začátku je to v pořádku, díky tomu ho dokážeme naučit spoustu chování. Potřebujeme velký počet opakování aby si všiml co vlastně dělá. Když používáte navádění u více chování tak každý další cvik půjde snáz a bude potřebovat méně opakování, méně mezikroků, prostě to půjde snáz.

Tak a jak to udělat abychom pamlsek v ruce mít nemuseli. Jak už je psáno, nesmíme navádět pamlskem příliš dlouho, první krok může být použít méně lákavé odměny. Pes nebude již tak upnutý na jídlo a dokáže si uvědomit co dělá, co děláte vy třeba rukou a to vám oběma později velmi pomůže. Slovní povel já dávám až pes spolehlivě ví co dělá a v ruce je málo lákavá odměna, nebo již vůbec žádná.

Hodně důležité je při přidání zvukového signálu vědět, že nejprve musíme vydat zvukový signál, pak po 2 - 3 vteřinách přidáme známé gesto, nejprve s pamlskem a pak jen gesto. Tím si pes spojí, že ten zvuk je vlastně podnět k chování, co už umí a velice rychle pochopí, že čekat na gesto je zbytečné a tak po několika opakováních plní cvik již po slovním signálu. Pokud se dostanete do těžšího prostředí, není nic špatného opět po slovním signálu a posečkání, zda nepřijde správné chování, opět přidat i gesto, které má již pes hodně zažité. Víme, že prostředí je velmi důležité, a nejprve musíme mít dostatečné množství opakování v klidném, ničím nerušeném prostředí a až pak můžeme ztěžovat provedení v náročnějším prostředí.Pokud dáte slovní signál společně s gestem a navedením, nebo až po něm, bude se více fixovat na navádění, bude mít spojeno, že povel vypadá tak ,že něco slyší a přitom následuje gesto, nemá zažité samotné gesto a pak i samotný zvukový signál.

Navedení prázdnou rukou

Takže prvním krokem v odnaučení navádění je navedení prázdnou rukou. Ale pozor zpočátku to musí být pro psa překvapení, že v ruce nic není. Pokud pes již vždy prověřuje, zda v ruce pamlsek je nebo není, tak se na krátký čas opět vrátíme, že v ruce vždy pamlsek je. My nechceme aby přemýšlel, zda je v ruce pamlsek, nebo není, my chceme aby si byl jistý, že odměna vždy přijde. Když pes ruku neprověřuje, tak několikrát navedeme s pamlskem, počet opakování podle toho, zda máte psa co je schopný opakovat několikrát stejnou věc ještě s radostí. Jsou pejsci co opakování rádi vůbec nemají a některým opakování stejného cviku vůbec nevadí a stále radostně několikrát sednou a lehnou, hlavně že se něco cvičí :-)
V dalším pokusu pouze předstírejte, že si berete pamlsek do ruky, neveďte ho a pes by měl pokyn bez váhání splnit, jakmile ho splní, otevřete ruku, ukážete, že tak nic nebylo a druhou rukou rychle odměníte. To je velmi důležité, pes si uvědomí, že o svou odměnu nepřišel i když v ruce co ho naváděla, pamlsek nebyl. Rozhodně neopakujte hned navedení prázdnou rukou, ale opět psa naveďte rukou s pamlskem a cvičení ukončete. Teď chceme psa přesvědčit, že když dáte tento konkrétní signál, navedete ho s pamlskem a to že minule v ruce pamlsek nebyl, byla jen náhoda, prostě omyl. Neopakujte navádění prázdnou rukou často, nechceme, aby si pes před splněním chování ruku kontroloval. Naopak chceme, aby věřil, že to byla náhoda a že o své odměny prostě nikdy nepřijde. :-)

Pokračujeme dál

Omyl s prázdnou rukou se opakuje stále častěji, ale vždy pes dostane svoji odměnu. Hodně dáváme pozor, aby si pes ruku neprověřoval, pokud by to začal dělat, musíme se vrátit zpět s rukou jen s pamlskem. Jak se ruka bez jídla opakuje stále častěji pes si je stále jistější, že odměna přijde můžeme gesto pomalu měnit, nemít špetku s pamlskem, ale třeba jen otevřenou dlaň, gesto je stále menší. Pokud přijdou problémy, vrátíme se o krok zpět. Víme, že pes daleko lépe rozumí řeči těla, než nějakým zvukům, pokud to pro vás není nezbytné, tak gesto nemusíte odbourat úplně a ideální je aby pes dokázal cvik splnit, na slovní signál bez gesta a stejně tak i na gesto, bez slovního signálu. Určitě to v životě využijeme.
Dávejte si pozor na co vlastně pes reaguje, s čím vším si spojil signál, nejčastěji je to při učení lehnutí, kdy se člověk naklání, hýbe hlavou a řada psů vnímá jako gesto právě ten předklon člověka a ne gesto rukou. To naklánění je pro psa mnohem výraznější, než malý pohyb rukou.

Pokračujeme v odbourávání pamlsku v ruce

Pokud si pes již zvykl na navedení prázdnou rukou, gesto se již zmenšilo, možná již reaguje i jen na slovní signál to je super, občas se vrátíme o krok zpět a hlavně pomalu zvyšujeme náročnost prostředí. V tomto momentu má hodně lidí tendenci přestat tento cvik, nebo chování odměňovat vůbec, vždyť pes to již umí. To že již nepotřebujeme pamlsek v ruce a pes ochotně následuje prázdnou ruku a dokonce to udělá i jen na slovní pokyn to neznamená, že to pes umí. Přestat odměňovat je prostě v této fázi chyba. V podstatě tím učíte, že pokud signál splní, tak možná nic nedostane a naučíte ho prověřovat opět ruku, která ho navádí, no a pokud si ruku prověří a ví, že pamlsek tam není, tak si počká až opět do ruky pamlsek vezmete, když tam nic není proč by to dělal a jsme opět na začátku. My ho chceme naučit pravý opak, věřit, že odměna přijde prostě vždy.
Teď začnete psa navádět pamlskem stále méně a méně, častěji to bude jen s prázdnou rukou a gesto začneme zmenšovat. Každé navedení prázdnou rukou odměníme. V další fázi můžeme zkoušet navést psa pamlskem , neodměnit ho z navádějící ruky, dát další jednoduchý povel co pes zná a odměníte až po provedení toho druhého chování. Pro psa se toto stává signálem, že je dobré se déle soustředit a samozřejmě odměna přijde :-)

Kdy odměny odbourat úplně?

Na to je jednoduchá odpověď nikdy :-) Pes by měl věřit, že získá odměnu. Odměna ale může být různá, nejenom pamlsek. Při učení nových dovedností je nejlepší pamlsek, pes ho získá, sní a nikdo mu odměnu již vzít nemůže. Odměna hračkou má v sobě i trest, pes hračku získá, hraje si a pak pokud chceme pokračovat, tak musíme psovi hračku odebrat, to je vlastně pro psa trest a může to být pro něj hodně frustrující. No konce celého cvičení je hračka dobrou volbou. Později, kdy pes již má mnoho dovedností a má je hodně procvičené můžeme využít i jiné odměny, hru s vámi, puštění psa z vodítka, hru s jiným psem pokud o to váš pes stojí, pro některé psy to může být i pokyn k jeho oblíbenému cviku, například skoky přes překážky, proběhnutí tunele, výskok na vyvýšené místo....
Postupně přijdou situace, kdy opravdu žádné pamlsky u sebe nemáme a není možná ani jiná odměna. Při správném tréninku by pes neměl vlastně vědět kdy ta odměna vlastně přijde, na tomto principu jsou založeny i výherní automaty. Pokud hráč věří, že právě příště to bude s odměnou, tak hraje dál, pokud by věděl že odměna přijde vždy, tak by ho to za chvíli přestalo bavit. Stejně i pes který věří, že odměna přijde, je schopný dále reagovat na signály s tím, že opravdu věří, že právě po tom dalším cviku to bude. Takže zavedení nepravidelného odměňování je klíčové, aby pes měl chuť spolupracovat déle. Systém nepravidelných odměn, má však svá pravidla a to je další dlouhý článek, na který se můžete těšit.

Chůze na vodítku a její úskalí – 2

Co se nám může stát, když ….

Je několik možností, jak si chůzi vlastně zkazit. Pokud se zastavíme, že pes táhne a chceme, aby se vrátil k noze, u nohy ho odměníme, tak jakou informaci pes získává. Ne to, že nemá táhnout, ale aby u nohy dostal pamlsek, tak musí nejprve zatáhnout, pak chvíli počkat a vrátit se k páníčkovi, tam dostane pamlsek a vyráží opět dopředu, zatáhne, člověk se zastaví, pes se vrátí a kolotoč, nebo také nekonečná smyčka chování se roztočila.

Vždy si musíme uvědomit jakou informaci pes naším chováním získává. Je škoda, že většinou řešíme až to, co se nám nelíbí, ale opomíjíme pochválit, nebo odměnit to co si přejeme ABY SE OPAKOVALO. Tedy aby daný subjekt věděl, co se po něm žádá. Pokud touto činnost, nebo chování dělá, tak přichází odměna. To platí vždy a všude, nejenom při výcviku psa. Zamysleme se, zda své děti odměňujeme je jedno, jestli je to slovně, když se chovají správně, nebo začneme „vychovávat“ až když je doma nesnesitelný „binec“   ?

Dalším problémem je odměna po uvolnění vodítka psem. Pes by se měl dostat tam, kam původně chtěl, tedy měl by získat informaci, že pokud necítí tlak na krk, tak člověk psa následuje třeba k trávě, kterou chtěl očichat. Tedy v rámci výcviku, opravdu jdeme, pokud je volné vodítko, tam kam chce pes. Samozřejmě, to musí být bezpečné. Pokud se pes začichá a vodítko je prověšené, tak na psa počkáme. Pokud se nám zdá, že je to již příliš dlouho. Oslovíme psa jménem, pokud přeruší činnost, tak vyslovíme „zvuk“ pro pohyb a následování, současně natáčíme tělo, tam kam chceme jít (tedy nestojíme a nakoukáme na psa čelem k němu) počkáme 1 – 2 vteřiny a rozejdeme se. Jakmile nás pes následuje, chválíme, nebo odměňujeme. Pokud pes je tak zaujatý činností, že na jméno nereagoval, tak si můžeme pomoci „neidentifikovatelným zvukem“ tedy vydáme nějaký hlasitý zvuk. Tento zvuk psa většinou vyruší z činnosti, kterou dělal a my můžeme opakovat předešlý postup. Pokud pes nereaguje, stojí a nejde, prostě jdeme, tedy psa táhneme. V okamžiku, kdy se povolí vodítko, tak by pes měl vědět, že v tomto okamžiku se rozhodl správně. Můžeme použít slovní marker, nebo i jenom pochvalu, pamlsek pak může dostat až když je blízko naší nohy. Důležité je abychom po „slovu“ počkali ty 1-2 vteřiny, aby pes měl možnost poslechnout, a ne ho se slovem k následování táhnout kam chceme jít, pak spojujeme slovo k následování s trestem, škrcením a pes tento zvuk nemá rád, netěší se, že uslyší „slovo“ a může vás následovat – protože pak přichází odměna v jakékoli formě, hra, pamlsek, běh, hra s psími kamarády. Samozřejmě může fungovat i to, že aby předešel škrcení, tak se rychle přidá, ale pak poslouchá, protože musí, a ne protože chce.

Pokud část úseku pes opravdu jde na volném vodítku, chválíme a průběžně můžeme odměňovat. Nesnažíme se zrychlovat svůj krok, abychom dohnali rychlost psa. Tedy nesnažíme se přizpůsobit rychlosti psa (to bychom za chvíli jen běhali).

Přizpůsobení se rychlosti psa v mírném klusu je pouze v jednom případě, a to na výstavě v kruhu, kde se pes předvádí v pohybu. Tam opravdu máme takovou rychlost kdy se pes nejlépe předvede, tedy jeho rychlost je optimální, jeho krok je vyrovnaný a souměrný. Prostě vypadá nejlépe. Na takovou chůzi, nebo klus máme ovšem jiný povel. Tam pes ví, že nyní je to prostě jinak. Tato předváděcí chůze se také učí vždy na výstavním vodítku. Pes tedy má jasně danou informaci, že nyní je to prostě jiné (stejně jako rozdíl mezi postrojem, obojkem, a tedy i výstavním vodítkem, které je prostě odlišné).

Stává se i to, že pes, který je velice dobře ovladatelný a člověk s ním může chodit na volno, prostě na vodítku chodí tak málo, že chůzi na vodítku vlastně vůbec nezná. Najednou přijde okamžik a pes na vodítko musí a problém je na světě. Nezapomínejte, že všechno se musí procvičovat. Tedy i když váš pes je schopný s vámi celou procházku jít bez vodítka, tak je dobré části procházky absolvovat na vodítku a chůzi na prověšeném vodítku prostě procvičit.  Stejně jako střídání míst, kde na vodítku chodíme, tedy ne, jen na začátku, (tam většinou je pes tak natěšený, že i poslušný pes se zapomene), nebo na konci procházky, kdy je pes již klidný. Ale každý den v jiné části procházky a na jiném místě. Že by procházky neměly být vždy stejnou trasou, to jsme si již říkali.

Chůze na vodítku a její úskalí

Vodítko, pro někoho je to nástroj ke trestání, pro dalšího nástroj k ovládání, další vodítko bere jako telefonní šňůru, která umožňuje rozhovor mezi dvěma subjekty. Třetí možnost, tedy komunikační nástroj je vodítko pro mne. Vodítko má u mne tedy jako základní funkci psovi sdělit co se od něj požaduje. V případě, že je vodítko připnuté na obojek, tak je komunikace snadnější. Pokud je připnuté na postroj, tedy v půlce těla v podstatě žádné komunikační prvky mít nemůže a stává se jen spojením mezi subjekty.

Pokud chceme velice rychle a efektivně naučit, že na vodítku se netahá, což chce většina majitelů, tak si musíme uvědomit, že učení probíhá vždy když je pes na vodítku. Není to pouze ta doba, kdy se my soustředíme na to, že v tuto chvíli psa něco učíme. Proto nám může pomoci malinko zlegalizovat tahání, pokud nejsme schopni se soustředit na učení, nebo potřebujeme na tu procházku někam dojít, přepnout psa na postroj. Ono totiž když pes dostává informace, že ráno, když člověk spěchá do práce, tak nemá čas se zastavovat a být trpělivý, než pes pochopí, že napnuté vodítko připnuté k obojku znamená že se nikam nedostane. Tak nechápe, proč je to jinak odpoledne, když se člověk rozhodl věnovat se učení chůze na prověšeném vodítku.

Obojek je připnutý na krku psa, tím se snáze pes ovládá, protože otočením hlavy, tedy přední části psa, jsme otočili jeho hlavu a pes jde tam kam jde hlava. Informace, že je tlak na krk a člověk beze slova stojí, je prostě jasně daná informace, že pokud cítí tlak na krk, tak se nikam nedostane. Pokud se informace změní, tedy tlak není na krku, ale na hrudi, je to prostě něco jiného a pes táhnout může a někdy i musí, pokud se psem děláme sporty, kdy pes táhne nějaký náklad, nebo nás při běhu do kopce, či na kole, nebo koloběžce, lyžích ?

Abychom tedy mohli zajistit, že informace bude vždy správná, tak využijeme oba nástroje, tedy obojek i postroj v různou dobu. V případě, že někdy zapomeneme a pes se dostane k objektu jeho zájmu táhnutím na obojku, tak jsme si prodloužili tu dobu kdy pes pochopí, jasně daná pravidla. Ona totiž žádná pravidla nejsou, a tak se pes snaží vytěžit z našeho chování co nejvíce pozitiv pro sebe.

Pes nedokáže pochopit, že někdy to jde a někdy ne. Pokud to tedy někdy jde, tak asi teď tahám málo, musím tedy tahat víc abych se dostal tam kam chci. Člověk ukolébán občasnou dobrou chůzí v době, kdy pes nemá kolem sebe nic zajímavého. Zapomíná odměňovat chůzi na volném vodítku a koriguje pouze neúspěchy, tedy tahání a nejčastěji sklouzne ke škubnutí se psem. Na chvíli zastaví tahání, psa to zabolelo a člověk je spokojený. Co jsme si řekli o pozitivním posilování, tedy platí i pro nás. Pokud nám funguje škubnutí, proč bychom se soustředili na učení a pochopení pravidel pro psa. Když pes přestal tahat, alespoň na chvíli nás nebolí namožené svaly. A co nám přineslo tu úlevu budeme používat, protože jsme toto chování pozitivně posílili. Ano, ono to na chvilku funguje a záleží na typu psa, kolik bolesti snese. Jsou i taková plemena, která mají práh bolestivosti posunutý poměrně na nízkou úroveň a tam to už tak snadné není a člověk musí použít silnější škubnutí, aby pes zareagoval. No a co si myslíte, že bude následovat ….

My se podíváme, jak tedy psovi dát jasné informace, jak vše použít v praxi. Čím dříve budou informace pro psa jednoznačné, tím kratší dobu budeme k nácviku pohodové chůze na volném vodítku potřebovat.

Pokud nemáme čas se věnovat cvičení a dodržovat pravidlo, že jakmile se vodítko napne, tak se zastavíme a pes se nedostane tam kam chce. Pokud pes vodítko povolí, a to jakýmkoli způsobem, sedne si, otočí se, povolí vodítko couvnutím, či jakkoli jinak. My se beze slova rozejdeme. Tak budeme používat i postroj. Na začátku procházky máme psa na postroji. Během procházky, kdy pes bude již vyvenčený a došli jsme na klidné místo, tak psa přepneme na obojek. Určíme si, jak dlouho budeme cvičit a po tuto dobu se soustředíme, sledujeme našeho psa vždy jak se vodítko napne člověk stojí. Volné vodítko, jdu směrem, kam chce pes, a pokud dokáže jít alespoň pár kroků na volném vodítku, tak psa chválím a dostává pamlsek. Mohu, pokud pes dokáže jít již delší dobu pěkně k této chůzi přiřadit slovo, tedy označím tuto pěknou chůzi, třeba slovem „spolu“.

Čas, který jsem si na cvičení vyhradil uplynul, přepnu psa na postroj a jdeme na procházku, tedy pokud pes mírně tahá, tak už nezastavuji. Prostě je jiná situace jiná informace pro psa.

V další části procházky, můžeme psa učit sledovat nás. Psa oslovíme jménem otočíme se, opravdu hodně pracujeme tělem, tedy ramena a náš pohled je tím směrem kterým chceme jít. Vyslovíme slovo, které pro psa znamená následuj mne. Necháme psovi pár vteřin na rozmyšlení a pak můžeme opět vyslovit slovo, které pro psa znamená „následuje mne“ a pokud nejde tak se rozejdeme a psa chvilku táhneme za sebou. V okamžiku, kdy pes povolí vodítko, tedy rozhodl se jít za námi, psa pochválíme a jak dojde až k nám, nebo se přiřadí k noze tak dostane pamlsek.

Vždy cvičíme v takovém prostředí, kdy jsme přesvědčeni, že pes bude mít úspěch, pokud je příliš rozrušen, nebo má jiné zájmy, čuchá, nesoustředí se. Najdeme lepší místo na cvičení. Stejně jako u přivolání, tak je důležité mít spoustu úspěchů. Chůzi na volném vodítku, pak zařazujeme stále častěji   až vlastně nebudeme postroj vůbec potřebovat a pes bude chodit správně, tak jak se nám to líbí. Ale častým procvičováním, se stane, že netahání se generalizuje na všechny okolnosti, ať je pes na postroji, nebo obojku. Prostě máme psa, který s námi, pokud není možné, aby byl na volno, kráčí na volném vodítku, sleduje nás a oba členové týmu jsou spokojeni.